Mění se postoj Češek a Čechů ke znásilnění? Mění se česká společnost ve vztahu k tomuto trestnému činu? A nakolik? Stačí to, nebo bychom se měli změnit víc? Česká pobočka Amnesty International (AI) si na toto téma nechala zpracovat výzkum agenturou FOCUS – posouváme se správným směrem, i když pomalu a nedostatečně.
Nejméně čtyřicet procent obyvatel je ještě dnes přesvědčeno, že i oběť může za znásilnění nést svůj díl odpovědnosti. Jak? Vyzývavým oblečením, koketováním, opilostí, dokonce tím, že se chybně vyskytuje na opuštěném místě nebo že neřekla jasné „ne“. To zní dost hrozně, předpotopně, nepoučeně, jako bychom nežili v 21., ale v 18. století. Avšak i když je to stále vysoké číslo, v minulosti jsme na tom byli hůř. „V roce 2015 šlo o 63 procent a při průzkumu v roce 2018 se jednalo o 58 procent (vzhledem k odlišné technice sběru dat v roce 2022 je časové srovnání pouze orientační)“, píše AI. – Je líp, ale zdaleka ne dobře.
Téma znásilnění se do české veřejné debaty prodralo díky kampani #MeToo, jež ovšem byla kritizována a zesměšňována, označována za „neomarxismus“ a snahu „zničit náš svět, jak ho známe“. A udrželo se v ní také kvůli případu bývalého poslance TOP 09 Dominika Feriho. Toho po vyšetřování policie podezírá ze tří znásilnění a navrhla ho obžalovat. Hrozí mu až deset let vězení, neboť jedné z žen bylo pouze 17 let. Typické je, že na Feriho chování neupozornily oběti, jeho okolí, obnažila je média, texty A2larmu a Deníku N. Až pak přišla na řadu policie.
Česká společnost si teprve zvyká na fakt, který popsala Irena Hůlová, koordinátorka kampaně Chce to souhlas takto: „Vinu za znásilnění má ve všech případech jen a pouze pachatel. Jakékoliv přehazování viny z pachatelů na přeživší a oběti prohlubuje jejich traumatizaci, ospravedlňuje jednání pachatelů a zlehčuje takto závažný čin, který má na člověka často podobný dopad, jako kdyby se ho někdo pokusil zavraždit.“ Je to axiom, který by měly slyšet děti v rodinách a ve škole co nejdříve.
Rádi si o sobě leccos namlouváme. Průzkum pro AI se pokouší naše mylné představy měnit. Třeba tu, kdo podle veřejnosti nejčastěji znásilnění páchá: 37 procent dotázaných odpovědělo, že nejčastěji znásilnění páchá neznámá, cizí osoba. Tento omyl však dlouhodobě slábne. V roce 2015 ho zastávalo 55 procent dotázaných, v roce 2018 už „jen“ 44 procent.
Znásilňovač? Kamarád, partner nebo manžel
Realita? „Podle statistik se drtivá většina znásilnění neděje pozdě v noci po diskotéce v odlehlé části parku a s neznámým pachatelem. Znásilnění v devadesáti procentech případů páchá člověk, kterého oběť dobře zná – kamarád, partner, manžel, spolužák, kolega nebo příbuzný. Největší hrozba tak paradoxně číhá tam, kde bychom naopak čekali bezpečí – například doma a s někým, koho známe,“ vysvětlila Irena Hůlová.
Vlastně je to logické. Znásilnění se však jeví úplně jinak, najednou nejde o nějaké zakuklené zločince, ale o blízké, známé lidi, od kterých by to oběť vůbec nečekala. Zároveň tato okolnost komplikuje nahlášení, najednou je to strašně divné a osobní; jděte ohlásit, že vás „znásilnil manžel“, kamarád, šéf. Rozbije to vztahy v nejtěsnějším okolí, v práci, doma. Ale zase už stavíme realitu na hlavu – divné to skutečně je, ovšem přesně z té druhé strany. Jak může kamarád, kolega, partner být tak krutý a lhostejný, že znásilní blízkou osobu?
Odborné výzkumy odhadují, že je u nás každoročně spácháno okolo 12 tisíc znásilnění – 34 znásilnění denně. Policii je ohlášeno jen asi pět procent případů. „Znásilnění v Česku zažije každá desátá žena a každý třicátý muž. To dokazuje, že se skutečně jedná o celospolečenský problém a že má s nekonsenzuálním pohlavním stykem zkušenost velké množství lidí,“ říká ředitelka české AI Linda Sokačová. Nadějné pak je, že 69 procent Čechů a Češek považuje sex bez souhlasu za neospravedlnitelný. To číslo tvoří 77 procent žen a 61 procent mužů. – My, muži, máme hodně co dohánět.
Takže ano, měníme se, znásilnění začínáme většinově vnímat jako zlo, neospravedlnitelné násilí, ničení života druhých. Ale pořád je denně znásilněno mezi třemi a čtyřmi desítkami žen a mužů a nahlášen jen zlomek pachatelů. Nic se neděje s trestní definicí znásilnění, je charakterizována donucením či zneužitím bezbrannosti, nikoli absencí souhlasu, nesouhlasem. Přitom víme dobře, že nesouhlas třeba žena nevysloví prostě proto, že má strach a „zamrzne“, podle statistik se to stane až 70 procentům znásilněných žen.
Znásilnění s sebou nese těžké následky. Amnesty International je popsalo jako „jeden z nejzávažnějších a nejvíce zraňujících trestných činů. Často má dlouhodobé negativní zdravotní i společenské dopady. Zasahuje nejen oběť, ale i její okolí. S traumatem se většina obětí vyrovnává velmi dlouhou dobu, velká část dokonce celoživotně. K dlouhodobým následkům dochází až u 90 procent přeživších. Podle britského průzkumu se jedná o zločin, kterého se ženy obávají více než kteréhokoli jiného“. Měníme se, ale málo a v oblasti zákona příliš pomalu a neochotně.
