Tato země přijala více než 400 tisíc Ukrajinců, kteří utekli před ruskou vojenskou agresí. Před utrpením a násilím všeho druhu, včetně sexuálního. A také před loupežemi, před bombami vrhanými denně na domy, školy, nemocnice i dětská hřiště. Většina z těch, kdo v Česku našli útočiště, jsou vděčné matky s dětmi. Ženy, které během jediného okamžiku ztratily příjem, dům, oblečení, hračky pro své děti i své přátele. Jsem jednou z nich.
Kdo přišel s takovou módou?
Někdo by mohl říci, že s dítětem je všechno těžší. Člověk musí neustále hlídat, jak se tváří, najít si čas i energii na hry a čtení. Musí vodit potomka do školy a pak ho vyzvedávat, vymýšlet pro něj volnočasové aktivity, chodit s ním k lékaři na preventivní prohlídky a když onemocní. A do toho samozřejmě třikrát denně chystat jídlo, prát, uklízet, starat se o domácnost. Když se cokoli stane – třeba ve škole – musí také člověk být připraven okamžitě změnit všechny své plány.
Většina z nás Ukrajinek zde nemá babičku, tetu, nebo aspoň kmotru, abychom o pomoc mohly poprosit je. Není prostě komu říct, musíme všechno zvládnout samy.
Aby toho nebylo málo, naše děti regredují. To je takové učené slovo, které používají psychologové, aby člověku vysvětlili, proč má najednou z ničeho nic doma místo víceméně uvědomělé osmileté dcerky znovu impulzivní pětiletou. A ta právě teď hned a bezpodmínečně potřebuje kočičku. Okamžitě! Pustit se aspoň na chvilku maminčiny ruky? Děsivé, absolutně nepředstavitelné!
Ačkoli regredují, nepřestávají ani ukrajinské děti růst. Za sezonu potřebují tak dvě tři velikosti oblečení. Malé jim začíná být všechno – boty, bundy, trička, kalhoty. Mimochodem: jsem nekonečně vděčná tomu, koho napadlo, že by mohly být v módě krátké nohavice. Zajímalo by mě, kdo to byl, tipla bych si, že nejspíš nějaká matka.
Také se umím vžít do toho, jak se asi cítí simultánní tlumočník. I když člověk nemá čas, musí najedou dítěti prakticky bez přestávky překládat. Cedule, zaslechnuté věty, zprávy, textovky, úplně všechno.
A musí u toho poslouchat, jak si malé stěžuje, že jeho oblíbený gepard zůstal na Ukrajině a nikdy za ním nepřijede. Musí své dítě uklidňovat, když pláče, protože tatínek je daleko a už skoro rok ho vidí jen na displeji mobilu. Utěšovat ho, když pláče, protože už tak dlouho nebylo v dílně, kde si strýc T. na speciální polici vystavil všechny jeho práce. (A kam už se strýc T. nikdy nevrátí, ani když válka skončí…)
Nezbývá než dítě vždy obejmout, přitisknout k sobě, pohladit ho po hlavě, mluvit na něj jemně a konejšivě, zatímco se sami ze všech sil snažíte udržet své oči suché a hlas co nejklidnější.
Když někdy zbude půlhodina, aby si člověk mohl popovídat s kamarádem či kamarádkou přes messenger, cítí se šťastný. I obyčejné tlachání se může proměnit v něco nevšedně krásného a radostného. Když tedy mluvíte dostatečně potichu, abyste svého potomka nevzbudili.
Stroj času
S dětmi je ale ve skutečnosti všechno o moc jednodušší. Třeba proto, že člověk s nimi celý den kontroluje svůj výraz, aby byl pozitivní – a říká se, že nálada z velké část závisí nakonec právě na tom, jak se tváříte. Jednodušší je vše i proto, že s dětmi každý den máte právo, ba povinnost si hrát, smát se, číst povzbudivé příběhy.
Denně máte také garantované minimálně dvě procházky – když malé odvádíte do školy a když si pro něj zase jdete. Někdy si při tom i uvědomíte, že ptáci nepřestali zpívat a že bez ohledu na cokoliv jde život dál. A dojde vám, že dětství má každý jen jedno jediné. A že si proto musíte dát záležet, aby stálo za to.
Pravidelně také lépe jíte, protože když jste s dítětem, vaříte prostě zdravěji.
A můžete prožít i zázrak – znovu se cítit jako mladá maminka. Když totiž vaše dítě regreduje (a psychologové říkají, že to dělají všechny děti, jsou-li vystaveny silnému stresu), máte najednou doma místo víceméně samostatné osmileté dcerky přítulnou pětiletou, která si s vámi zase chce hrát, objímat vás a chce si s vámi ještě jednou stavět domečky z knih pro své oblíbené postavičky.
S dětmi také poznáte spoustu nových lidí. Když neustále sháníte o další velikost větší obuv a oblečení, potkáváte se s komunitou těch, kdo se starají o věčný koloběh dětského ošacení. Navíc si rychle zapamatujete, kde přesně mají v obchodech regály s akčním zbožím, a nemarníte pak čas jejich hledáním. A když začne dítě nosit ponožky vaší velikosti, ušetříte, protože můžete kupovat výhodnější balení.
Když chodíte se svým potomkem ven, vydatně si rozšíříte slovní zásobu. V jednu chvíli vás poprosí, abyste řekla „támhleté tetě“, že má hezké štěně, záhy se ptá, co píšou tady na té tabuli, a hned potom, co v tamtom časopise.
Denní provoz vás nakonec naučí si vážit i obyčejných rozhovorů s přáteli. Zjistíte, jak občerstvující a důležité jsou. A taky že není třeba pořád mluvit jen nahlas a vykřikovat. Že i tichý rozhovor má své neodolatelné kouzlo – a nejen proto, že neprobudí vaše spící dítě.
Hned několikrát týdně můžete být jako máma u toho, když si s malým povídá jeho táta. A potěší vás, když si uvědomíte, že skvělý kamarád, jehož dílna je plná výrobků vašeho dítěte – ten vtipný strýček T. – v představách malého stále žije. Bez ohledu na všechny černé pruhy, jež pokryly jeho fotografie na sociálních sítích.
S dítětem pocítíte, že existuje člověk, kterému nevadí, že neumíte cizí řeč a děláte v ní směšné chyby. Člověk, kterému je jedno, že máte vrásky a šedivé vlasy. Který neřeší, že už nějaký ten měsíc nosíte pořád dokola dva svetry, pouze s přestávkami na noční praní.
V dítěti máte člověka, který vás motivuje, abyste se každý den snažili udělat jeho život šťastným. Člověka, díky kterému víte, že to zvládnete. Musíte. Protože se na vás ta malá očka dívají s nekonečnou důvěrou a nadějí. Dítě vám každý den dá nějak najevo, že vás miluje. A udělá to tak, že tomu absolutně věříte.
Autorka je ukrajinská spisovatelka a básnířka, od března 2022 žije v České republice.
