Není pochyb, že někdejší komunistický ministr vnitra byl jednou z hlavních postav normalizace. Po její většinu předsedal federální vládě a spolu s prezidentem Gustávem Husákem tvořil klíčový tandem, který zemi kormidloval podle pokynů z Brežněvovské Moskvy.
Na rozdíl od Husáka ale Štrougal už rok před Sametovou revolucí pochopil, že socialistická idea je ztracena – v září 1988 proto rezignoval na premiérský post a odešel také z předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa. „Dospěl jsem k názoru, že vývoj v zemi je nezvládnutelný, že spěje ke kritickému bodu, tedy k politické porážce,“ zavzpomínal později ve svých pamětech.
Za „nezvládnutelný vývoj“ samozřejmě nesl lví díl odpovědnosti, pokoušel se tak před ní utéci, dokud se taková možnost ještě nabízela. Ten krok ve zkratce skvěle vystihuje celou jeho kariéru. Hodí-li se na někoho charakteristika „radikální pragmatik“, pak právě na zesnulého Lubomíra Štrougala.
Lubku, vždyť tomu nerozumíš
Pocházel z jihočeského Veselí nad Lužnicí (konkrétně z místní části Mezimostí nad Nežárkou), kam se jeho předci přestěhovali ze středních Čech. Štrougal sám o nich mluvil jako o potomcích horníků ze Saska, kteří do Čech přišli už před staletími. Jeho pohled na svět prý nejvíce ovlivnil otec. Komunista, jehož za války zatklo gestapo a domů už se nevrátil – zahynul pravděpodobně při bombardování věznice Plötzensee.
Nebylo tedy překvapivé, že mladý Štrougal smýšlel levicově a hned v červnu 1945 vstoupil do strany, jejímž členem býval i otec. Když pak na Karlově univerzitě dostudoval práva, nastoupil v roce 1948 do ústředí jihočeského stranického aparátu, což byl krok, který sliboval rychlou kariéru v přelomové době.
Naděje začínajícího právníka se začaly rychle naplňovat. Jeho vzestup byl raketový; už v roce 1957 se mu podařilo zaujmout post vedoucího tajemníka Krajského výboru KSČ v Českých Budějovicích a o pouhé dva roky později se stal ministrem zemědělství. Nebylo mu ještě ani pětatřicet let. Když to oznámil své matce, řekla: „Lubku, vždyť tomu zemědělství nerozumíš,“ přiznal Štrougal v pamětech.
Komunistické moci to ale nijak nevadilo. Odbornost nebyla rozhodujícím požadavkem, strana oceňovala především poslušnost a loajalitu k výše postaveným soudruhům. Lubomír Štrougal taková kritéria zjevně splňoval. Když se proto v létě 1961 tehdejší prezident Antonín Novotný rozhodl zbavit ministra vnitra Rudolfa Baráka, vybral si za jeho nástupce právě úslužného Štrougala.
Kdysi velice vlivný Barák pak po bizarní tahanici ohledně toho, kdo jej vůbec má právo zatknout, skončil za mřížemi. „Prezident se mne skutečně zeptal, zda on osobně z titulu své funkce má pravomoc o zadržení člena vlády rozhodnout,“ vzpomínal Štrougal.
Soudruh má pravdu
Ministerstvo vnitra, pod nějž patřily bezpečnostní složky, bylo každopádně klíčovým rezortem s krvavou stopou. A Štrougal se tak po pádu režimu musel odpovídat z toho, že jako ministr kryl vraždy, jichž se dopouštěli příslušníci StB v roce 1948. Před soudem však stanul až v roce 2002 – a byť pro něj žaloba tehdy žádala tři roky vězení, justice jej osvobodila pro nedostatek důkazů. „Morální odpovědnost za tuto záležitost absolutně necítím,“ uvedl on sám po vynesení verdiktu.
Tak či onak, horký silový resort Lubomír Štrougal opustil po necelých čtyřech letech – v dubnu 1965. Nadále ale zůstal poslancem a zastával i další funkce. To už se však schylovalo k Pražskému jaru a spolu s ním k řadě změn ve všemocné straně i společnosti. Byl to zároveň také čas, kdy se pozdější premiér začal opatrně sbližovat se zastáncem tvrdé linie Gustávem Husákem. Tomu přiznal, že v době, kdy řídil vnitro, jej nechával tajně odposlouchávat. Operaci sice odstartoval už Štrougalův předchůdce, on ji ale nezrušil. Podle vzpomínek pamětníků to byl jeden z momentů, který přispěl k rozhodnutí obou mužů úzce spolupracovat.
Zvláštní dynamiku dostalo jejich souručenství v srpnu 1968, když vojska Varšavské smlouvy přepadla Československo. Lubomír Štrougal později často zdůrazňoval, že on sám účast v první kolaborantské vládě odmítal, situace v okupované zemi se však rychle měnila.
Tehdejší první komunista a tvář Pražského jara Alexander Dubček tak později vzpomínal: „Vytvořili jsme Byro pro řízení stranické práce v Čechách. Bohužel byl do čela této instituce zvolen Lubomír Štrougal, bývalý částečný reformátor, který se projevil jako Husákův a Biľakův blízký spolupracovník. Štrougalovo postavení se ve stranickém vedení bohužel posílilo. Jeho další chování je možno porovnat s Husákovým.“
Ve svých pamětech Dubček také popisoval, jak při společném jednání se Sověty Štrougal neočekávaně předložil návrh na personální změny ve straně, které s ním předtím nekonzultoval. Brežněv se prý silně zaradoval, plácal dlaní do stolu a pronesl: „Vot eto pravilno, što tovarišč Štrougal rekomendujet!“ (No to je ale správné, co soudruh Štrougal doporučuje!)
Jak to dnes hráli?
Ve čtvrtek 16. ledna 1969 se v Praze na Václavském náměstí upálil student Jan Palach. Předtím napsal památné dopisy, v nichž formuluje důvody činu i své požadavky. Mezi ně patří odvolání politiků, kteří nemají důvěru veřejnosti Jde o seznam, který zahrnuje mimo jiné také Lubomíra Štrougala. V konceptu dopisu, který se zachoval v sešitě nalezeném mezi Palachovými věcmi na koleji, je tento požadavek sice přeškrtnut, ale v textu je čitelný.
Ostatně sám Štrougal na Palachův čin reagoval. Stál v čele Byra Ústředního výboru komunistické strany a podřízeným stranickým organizacím – okresním a krajským – 19. ledna 1969 napsal: . „Mezi studenty se vyskytují názory, že našel-li se člověk, který se nebál upálit, že by se mohl najít i někdo, kdo by spáchal atentát na některého z vedoucích představitelů.“ Štrougal proto organizace vyzývá, aby reagovaly a zabránily šíření nespokojenosti. Především mu jde o to, aby se studenti nespojili s dělníky, čehož se podařilo dosáhnout.
A uspěl i v mnohém dalším.
V lednu 1970 se stal předsedou federální vlády a v této funkci vydržel neuvěřitelných osmnáct let. Dokázal přitom kolem sebe šířit iluzorní auru jakéhosi „reformátora“. Snad to bylo dané i tím, že ve srovnání s Gustávem Husákem působil vlídněji. Nežil v takové izolaci, navštěvoval sportovní utkání a celkově vypadal uvolněněji i „lidověji“. Bilance působení vlád, které řídil, je však tristní.
Ve stínu
Československo, které ještě v šedesátých letech mělo alespoň naději, že by jej reformy mohly přiblížit k ekonomické úrovni západních zemí, bylo na konci osmdesátých let hospodářsky zcela zdevastované. Tisíce lidí emigrovaly už po srpnu 1968, proud uprchlíků však neustával po celou dobu Štrougalova působení v čele vlády. Odpůrci režimu končili ve vězeních, čelili vyhazovům z funkcí či zaměstnání, jejich děti nesměly studovat.
Na hranicích s Rakouskem a západním Německem vyrostla masivní želená opona na níž začali znovu umírat uprchlíci. Ostatně právě kvůli jejich smrti se Štrougal dostával v posledních letech do centra pozornosti opakovaně. V roce 2019 byl společně s dalšími funkcionáři obviněn ze zneužití pravomocí, protože za jeho působení ve funkcích ministra vnitra a předsedy vlády bylo při pokusu o opuštění republiky zabito celkem 60 lidí. V létě 2022 však bylo Štrougalovo stíhání kvůli jeho zdravotnímu stavu definitivně zastaveno.
Ve svých pamětech pak zesnulý napsal: „Všeobecnou kritiku vojsk pohraniční stráže a jejich příslušníků odmítám. Všichni věděli, jak se má občan na hranici chovat. A daný hraniční režim – ať se nám to líbilo, či nelíbilo – respektovat.“ Svůj normalizační stín nikdy nepřekročil.
Lubomír Štrougal se narodil 19. října 1924, zemřel 6. února 2023 ve věku 98 let.
